Poutní místo

Celá Sázava a okolí je posvěcena prací a modlitbou sv. Prokopa i jeho následovníků. Přesto však jsou zde místa, kde nám Bůh může být jaksi blíž a kde rád vyslýchá naše modlitby. Z naší strany ale žádá živou víru a otevřenost na působení Svatého Ducha.

1 – Studánka Vosovka

2 – Sázavský klášter

3 – Čertova brázda

KRYPTA
Centrem Sázavského kláštera je kostel, ve kterém jsou v kryptě uloženy ostatky sv. Prokopa. Poloha krypty odpovídá původní kryptě, kde byl sv. Prokop pochován. V kryptě, kde byl pohřben sv. Prokop, byly později pohřbeny i jiné význačné osobnosti. V 15. století chrám zpustl. Strop chrámu se zhroutil a probořil i strop krypty. Koncem 16. stol. byli požádáni horníci, aby z rumiště vyprostili ostatky sv. Prokopa. Byly odtud nevědomky vyzvednuty i různé kosti jiných zemřelých a převezeny dne 29.05.1588 do Prahy. Pražský arcibiskup Sobek, OSB později navrátil sázavskému chrámu rámě sv. Prokopa, ostatek, který byl oddělen od těla světce už roku 1205 a přechováván v katedrále sv. Víta v Praze. Ostatek sám přinesl na Sázavu roku 1669. Tím zase ožila v kláštere na Sázavě starobylá úcta k sv. Prokopu a věřící lid tam počal opět putovat. Mnohé osady v Čechách začaly světit výroční památku sv. Prokopa dne 4. července slavnými službami Božími, čeští horníci ho začali uctívat jako svého zvláštního ochránce a rolnický lid si zvykl utíkat se k němu o přímluvu za úrodu.
Dne 25. března 2003, v den 950. výročí smrti světce, byl v kryptě chrámu na Sázavě symbolicky obnoven Prokopův hrob. Před nedávnem (1987) byly pomocí moderní techniky přezkoumány ostatky sv. Prokopa na Pražském hradě v chrámě Všech svatých. Prof. E. Vlček z nich verifikoval lebeční kost, která je pravá. Ostatní ostatky od Všech svatých patří jiným jedincům. Zbylé Prokopovy relikvie tedy pravděpodobně zůstaly vždy na Sázavě a leží stále v kryptě sázavského kostela pod betonovou dlažbou. Kromě nich byly pod oltářní menzu v kryptě uloženy apoštolským nunciem Mons. Enderem další verifikované ostatky.
Krypta s hrobem sv. Prokopa je místem, kde Bůh na jeho přímluvu učinil mnohé duchovní i fyzické zázraky. Připomeňme si aspoň některé z nich.

V Letopise Mnicha Sázavského jsou zaznamenány např. tyto zázraky z 13. století:
Osvobození posedlého panoše u hrobu
„Panoš jednoho šlechtice byl zachvácen takovým trápením zlého ducha, že nemohl ani stát, ani sedět, ani chodit, ani si nijak odpočinout. Konečně přišel do sázavského kláštera. Tam vešel do kostela, rozepjal ruce v podobě křídel a se strašným křikem chodil pozpátku, sem a tam běhal a neměl pokoje. Zatím se přiblížilo výročí blaženého muže (4. července) a lid se sešel k mešní slavnosti. Tu i on se slzami přistoupil k jeho hrobu, aby jej uctil, a náhle byl uzdraven a odešel odtud, zatímco lid i my jsme chválili Boha.“
Osvobození a uzdravení polomrtvého a pomateného chlapce na hrobě
„Jeden mladík, když ho rodiče v neděli pobízeli, aby s nimi šel na svatou mešní slavnost, odepřel a raději pospíchal k chlapeckým hrám. Když se však vracel domů, ďábel se ho zmocnil, svázal ho a svrhl do močálu, aby ho utopil. Tu on křičel a na pomoc se dovolával milosti Boží a jmen ostatních svatých. Zatím jeho rodiče přišli z kostela a čekali ho, ale on nepřicházel. I honem poslali jednoho chlapce hledat ho. Ten běžel stejnou cestou, kterou onen chodíval, a uslyšel ho křičet. Zabočil k močálu, zděsil se, utíkal zpět a vyprávěl jeho rodičům, co se stalo. Oni přišli a nalezli ho polomrtvého a smyslů zbaveného. Dovedli jej k hrobu muže Božího, kde se vytrvale modlili, setrvávali v postech a bděních, a osmého dne se chlapci dostalo zdraví na mysli i na těle.“

Ze 14. století víme např. o těchto zázracích:
Slepá od narození uzdravena
„V Kolíně v jedné zbožné rodině se narodilo slepé děvčátko. Kolik bolestí to způsobilo nešťastným rodičům. Mnoho a vytrvale se modlili. Léta ubíhala a slepota děvčete už se jim stala samozřejmostí. Děvče bylo velmi zbožné a mnohdy dokázalo povzbudit i zarmoucené rodiče. V roce 1321 jako obvykle vydalo se z Kolína velké množství poutníků na Sázavu. S nimi šli i rodiče slepého děvčete i ona sama. Děvče už cestou, kdy zpívali nábožné písně k Bohorodičce a velkému světci sv. Prokopovi, ucítilo v srdci velkou víru, že se na ní Bůh skrze svého služebníka Prokopa oslaví. Víra děvčete rostla, když se poutníci blížili k sázavskému chrámu. Když sestoupila s rodiči do krypty, kde je hrob sv. Prokopa, dotkla se s vírou kamenné desky nad Prokopovými ostatky. Potom pronesla kratinkou větu: “Svatý Prokope, pomoz i mně ubohé!” Z její očí vyhrkly slzy a najednou si uvědomila úžasnou věc: viděla hrob světce a poprvé uviděla milou tvář svého tatínka a maminky. Všichni poutníci z Kolína sdíleli radost a vděčnost za ten velký den 4. červenec 1321. Tato událost probudila v jiných občanech města Kolína důvěru v mocnou přímluvu sv. Prokopa.“
Uzdravení ženy z Kolína
„Téhož léta roku 1321 přišla s vírou k hrobu sv. Prokopa žena, která byla shrbená a měla bolesti ve všech údech. Povzbuzena uzdravením slepé dívky i ona s vírou prosila na světcově hrobě za uzdravení. Když se dotkla hrobu, ucítila velké teplo v celém těle, a když se vzpamatovala, stála vzpřímená a úplně zdravá. Se slzami vděčnosti začala hlasitě děkovat sv. Prokopu, což bylo k velkému povzbuzení všech, kteří byli v chrámu.“

KOFLÍK A LŽIČKA SV. PROKOPA
V sázavském chrámě se nachází dřevěný koflík sv. Prokopa se lžičkou, které prý vyrobil světec vlastníma rukama. Sv. Prokop z této nádoby dal napít vody knížeti Oldřichovi a voda se přeměnila ve víno. První zmínka o tomto koflíku se nám zachovala ze 13. stol., kdy se na Sázavě uzdravil šílený člověk, který se z něho napil. Za husitských bouří byl koflík ukraden, ale Bůh se postaral, aby se neztratil. Ti, kdo ho ukradli, jej cestou z kláštera na cestě přes vrch Veletín k Praze odhodili. Po jisté době ho našla jedna sázavská žena a odevzdala ho pánům z Valdštejna na Komorním Hrádku. Za třicetileté války byl koflík také uchráněn zničení či ukradení a r. 1669 byl vrácen klášteru. Po zrušení kláštera Josefem II. se znovu někam ztratil, až byl i se lžičkou nalezen r. 1811 v Broumově. Patron kostela Vilém Tiegel se sázavským farářem Janem Chmelou vymohli vrácení těchto památek na Sázavu, kde jsou dodnes uchovávány v sakristii.
Dříve bylo zvykem, že poutníci dostávali po mši sv. z koflíku napít vína nebo vody ze studánky Vosovky. V této souvislosti jsou zaznamenána mnohá uzdravení a osvobození na přímluvu sv. Prokopa.
H. Fabricius popisuje uzdravení P. Hyneckého, plaňanského faráře, dne 28. října 1685, které uzdravený potvrdil vlastnoručním podpisem. V roce 1696 vydává svědectví o vlastním uzdravení vyšehradský kanovník Adam Mladota ze Solopysk. Oba byli uzdraveni poté, co se s vírou a modlitbou napili vína z koflíku. Roku 1734 byla na Sázavě uzdravena dívka z Mnichovic, nemocná padoucnicí. Když spolu s matkou vykonala vroucí pobožnost v opatském kostele a napila se z kalicha sv. Prokopa, pocítila náhlou úlevu. Od té doby záchvaty přestaly a už se nevrátily.

MILOSTNÝ OBRAZ SV. PROKOPA
Hugo Fabricius píše, že obraz zachycuje tvář sv. Prokopa po jeho smrti. Proto má sv. Prokop zavřené oči, což je jistě zvláštní. Obraz byl pravděpodobně namalován kolem r. 1600. Původně byl umístěn v klášterních ambitech. Přibližně od poloviny 17. století začínají svědectví o zázračných úkazech na obraze: sv. Prokop otvíral oči, díval se okolo sebe na lidi v kostele, výraz tváře se měnil. První takovou zmínku máme z roku 1638, kdy jedna děvečka z Kolína uviděla na obraze svatého Prokopa jako živého, jeho tvář se proměnila a děvečka úlekem omdlela. Další proměnu tváře a otvírání očí zaznamenali v r. 1660 poustevník Petr z Louňovic a Jan Viktorin ze Šternberka.

Obraz byl přenesen do kostela, kde zázraky pokračují. Otvírání očí sv. Prokopa spatřovaly celé skupiny poutníků najednou. V prosinci roku 1710 bylo těchto zázraků hned několik za sebou a máme je stvrzeny přísežným prohlášením svědků, Antonína Lieba a Františka Kaňky ze Sázavy a jiných. Viděl to i kněz sloužící mši svatou. Když se svědectví množila, arcibiskupská konzistoř poslala na Sázavu tříčlennou komisi, jejíž členové sami viděli sv. Prokopa otvírat oči. Když se na obraz podívali, měl sv. Prokop oči sklopené. Náhle však se pozvedly a pohybovaly se jako živé a to trvalo delší dobu. Když to užaslí komisaři viděli, padli před obrazem na kolena a jednomyslně zvolali: „Satis es, sancte Pater!“ – Již dost, svatý otče!

27. dubna 1711 arcibiskupská konzistoř zvláštním dekretem prohlásila svědectví o nadpřirozených jevech za pravdivá a obraz sv. Prokopa byl uznán za milostný. Zázraky dále pokračovaly. To bylo jakousi výzvou, aby byl den sv. Prokopa 4. červenec prohlášen za polodenní svátek, což se stalo dekretem ze dne 12. června 1711. V roce 1764 se v klášterním archivu nalézalo 86 písemných svědectví poutníků, kteří pod přísahou potvrzovali, že viděli sv. Prokopa otvírat oči, nebo že se měnil výraz jeho tváře, její barva nebo jeho pohled. Zázračné zachování obrazu za velkého požáru r. 1746 je nutno připsat také Boží moci a přímluvě sv. Prokopa.

Bůh dělá skrze obraz zázraky dodnes. Poslední svědectví pochází z léta roku 2006. Ve čtvrtek 20. července, v den památky sv. proroka Eliáše, viděly dvě ženy, průvodkyně a zaměstnankyně zámku, které byly v kostele se skupinou turistů, sv. Prokopa otvírat oči. Zajímavé je, že ani jedna z nich není praktikující katoličkou. Obě však řekly knězi, že viděly tento zázrak.

STUDÁNKA VOSOVKA
Dalším místem v Sázavě, spojeným se sv. Prokopem, je studánka Vosovka. Nachází se na opačném břehu řeky než klášter, asi 300 metrů od mostu směrem po proudu. Mnozí lidé spojují tuto studánku s místem, kde sv. Prokop proměnil vodu ve víno při setkání s knížetem Oldřichem. Také zde byli v dřívějších dobách i dnes mnozí lidé vyslyšeni, když s vírou pili vodu ze studánky a prosili sv. Prokopa o uzdravení. Voda ve studánce je dobrá, ale není „zázračná“. Bůh se však sklání ke svým dětem, kteří na tomto místě prosí o pomoc na přímluvu sázavského světce. V roce 1713 zde byla postavena kaplička a později i malé lázně, které však již zanikly. O pouti 4. července zde byla ráno sloužena mše sv. a pak se šlo průvodem do kláštera.

Pro povzbuzení víry si připomeňme aspoň dva zázraky, které se udály u studánky: jeden z dřívějška a jeden ze současnosti. Roku 1701 byl pozván k poutní slavnosti za kazatele P. Štěpán, kvardián kapucínského kláštera v Kolíně. Ten, když se připravoval na kázání, shledal v sázavském archivu popis zázračných uzdravení, jež se tam stala v minulých letech na přímluvu sv. Prokopa. Sám již delší dobu snášel velikou bolest v pravém rameni. Hned po kázání si vyžádal světcův koflík a spěchal s ním k Vosovce s vírou v Boží pomoc, aby se napil vody ze studánky proti svému neduhu. Osmého dne poté pominula bolest v rameni a více se nevrátila.

Druhý příběh je zázračné vyslyšení prosby dosud žijící ženy, která svědčí: Když můj syn měl už čtyři roky a dosud nemluvil, navštívila jsem odborného lékaře v pražské nemocnici. Byl tam pak zanechán k odbornému vyšetření. Po několika dech, když jsem si přijela po dítě, mi byla oznámena velmi smutná zpráva, že chlapec má zasažena určitá centra v hlavě, nikdy se nenaučí rozumně mluvit a vyroste z něho postižený (debilní) muž, který jednou skončí v ústavu pro takové ubožáky. Plná bolesti v duši jsem jela domů vlakem z Prahy přes Čerčany a nebyla jsem schopná se ani chvíli ztišit na modlitbu. Přišla mi však vzpomínka na Sázavu a sv. Prokopa. Nevysedla jsem, abych jela domů, ale pokračovala vlakem na Sázavu. Plná bolesti jsem ani nevnímala lidi. Klášterní brána byla uzavřena, do chrámu ani na nádvoří jsem se nemohla dostat.
Chvíli jsem stála u brány a snažila se trochu zklidnit a poprosit sv. Prokopa za dítě, které se mě drželo mlčky za ruku. Tam mi přišla myšlenka: „Vrať se zpět k starému nádraží!“ Neuvažovala jsem, byl to silný vnitřní hlas. Když jsem se vrátila, všimla jsem si svatoprokopské kaple i se studní. Přišla jsem ke kapli, chytila se železných mříží a dívala se chvíli na obraz sv. Prokopa. Vzpomněla jsem si samovolně na některé zázraky spojené se sv. Prokopem, o kterých jsem slyšela jako dítě od své maminky. Začala jsem s vírou vzývat jméno sv. Prokopa, chlapce jsem pustila a oběma rukama jsem se chytila mříže. Začala jsem vzlykat a slzy mi prudce tekly z očí. Velká bolest, kterou jsem měla, se začala měnit v hluboký pokoj: „Pane Ježíši, který jsi činil zázraky a činíš je skrze své svaté, zachraň, uzdrav toto dítě pro zásluhy služebníka Prokopa!“ Ta prosba nebyla ani tak řečena ústy, jako hluboko v srdci. Pokoj ještě víc zaplavil mou duši, bylo mi dobře, cítila jsem tento zvláštní pokoj, ale tu jsem si vzpomněla na svého chlapce. Otočila jsem se a on upřeně a spokojeně hleděl na mě! Otevřel ústa a klidně a přirozeně řekl: „Mama!“ Při další lékařské prohlídce lékaři trvali na svém: „Dítě sice začalo mluvit, ale podle odborných vyšetření zůstane psychicky postiženo.“ Znovu jsem přišla na toto místo a prosila Božího Syna Ježíše Krista pro zásluhy sv. Prokopa o uzdravení. Od té doby už uběhlo 40 let a chlapec žádné následky neměl. Maturoval a zastává zaměstnání dost náročné pro psychiku. „Pane Bože, kdykoliv si na to vzpomenu, děkuji Ti za tento zázrak, který jsi udělal na mocnou přímluvu sv. muže ze Sázavy!“

Kromě Vosovky jsou v okolí i jiné svatoprokopské studánky. Nejblíže Sázavě je Rakovka na Bílém Kameni, kde je velký kámen – „Lůžko sv. Prokopa“. V Čeřenicích je studánka Habrovka. V Chotouni pak Prokopka, kde byly v historii zaznamenány také četné zázraky na přímluvu sv. Prokopa. Jedním z nich je uzdravení pozemkového komisaře Jindřicha Chlumčanského:
Toho času pobývali při vsi Chotouni členové pozemkové komise, z nichž Jindřich, rytíř Chlumčanský z Přestavlk, na Trhových Dušníkách při vyměřování v poli náhle onemocněl. Když se vrátil do Chotouně, jeho sluha jej musel sesadit z koně a na svých ramenou jej přinesl do ložnice. Když slyšel týž jmenovaný pán o moci svatoprokopské vody, dal si ji skrze svého služebníka přinést. S vírou a důvěrou se modlil k Bohu, prosil sv. Prokopa o přímluvu a pak jí své churavé nohy dal omýt a v tom okamžení cítil ulehčení. Druhého dne byl zbaven všech bolestí, beze vší pomoci vsedl na koně a pokračoval dále ve svých povinnostech. Tento pán potom, aby vyjádřil svou vděčnost, posílal do kaple sv. Prokopa v Chotouni každý rok šest velkých svící. To činil 22 let.

PROKOPOVA (ČERTOVA) BRÁZDA
Sv. Prokop je znázorňován, jak křížem pohání ďábla zapřaženého do pluhu a oře s ním brázdu. Tradičně bývá dnes nazývána „čertova“, ale vlastně je „Prokopova“. Dokonce i zlí duchové musí sloužit Bohu a Jeho služebníkům. To, co takto vykonají, však slouží k Boží slávě a nemělo by se to tedy připisovat jim. „Brázdou sv. Prokopa“ ji nazval Jan František Bečkovský ve své „Poselkyni starých příběhů českých“.
Tato brázda vedla od Sázavy až do Chotouně. Dnes je zřejmá jen na svém počátku, ale existují starší mapy, které polohu celé brázdy zachycují. Začíná u kapličky – sloupku sv. Prokopa na levé straně cesty ze Sázavy na Uhlířské Janovice. Na sloupku je znázorněn světec s ďáblem zapřaženým v pluhu. Touto roklinou se dnes do řeky Sázavy vlévá malý potůček. Vypráví se, že krev zraněných a zemřelých bojovníků v bratrovražedné bitvě u Lipan odtamtud tekla brázdou až k Sázavě, aby tu žalovala sv. Prokopovi na tuto smutnou událost.

V brázdě je dnes postavena křížová cesta s prostými dřevěnými kříži. Je to místo, kde se v tichu přírody dá rozjímat o největší duchovní bitvě v historii – Ježíšově utrpení, jež začalo v Getsemanech a skončilo na Golgotě. Zdánlivá porážka byla Boží mocí proměněna ve vítězství. Jak? Ježíšovým vzkříšením třetího dne. Každý, kdo v Ježíše věří a následuje Ho, může tak jako sv. Prokop vítězit nad ďáblem, protože „těm, kteří milují Boha všechno napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28) a „ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval“ (Řím 8,37).

Protože poutníci, kteří nejsou ze Sázavy, často Prokopovu brázdu dlouho hledají a ne vždy ji najdou, podáváme zde podrobnější popis cesty k ní: Dejte se od Sázavského kláštera hlavní cestou směrem na Uhlířské Janovice. Když se postavíte čelem ke klášteru, cesta vede okolo levé klášterní zdi směrem ze Sázavy. Po této cestě je třeba jít až k domu J. Voskovce, což je poslední dům nalevo od cesty před dopravní značkou označující konec obce. Neodbočujte z hlavní cesty směrem do lesa dříve! Vedle domu J. Voskovce na pravé straně hned u cesty se nachází sloupková kaplička s obrazem sv. Prokopa. Je zde také na dřevěných podstavcích umístěn pluh. Od pluhu vede po pravé straně brázdy pěšinka do lesa, která začíná prudkým stoupáním. Po několika metrech stoupání uvidíte tabuli označující začátek křížové cesty.

SEVERNÍ ZAHRADA SÁZAVSKÉHO KLÁŠTERA
Na tomto místě byla již v době slovanských mnichů a možná již v době sv. Prokopa laická osada. Zde, mimo tehdejší klášter, ale v jeho těsné blízkosti, žili laici, kteří byli nějak spojeni s klášterem. Mohli to být např. řemeslnící pomáhající při stavbě chrámu nebo službách v klášteře, ale s největší pravděpodobností tu byli mnozí nemocní, staří a chudobní, o které se mniši starali a sloužili jim. Mohlo to být tedy něco na způsob hospice či útulku. Toto je tradice mnohých východních klášterů, kterou započal již sv. Basil Veliký svou slavnou „Basiliádou“ u Césareje v Kapadocii, kde byl biskupem.

Z praktických důvodů bylo třeba, aby zde stál chrám. Mniši zbudovali na tomto místě kostelík ve východním stylu, který byl zasvěcený sv. Kříži. Jeho základy jsou dnes zvýrazněné, byly odkryty v minulém století. Podle archeologických výzkumů sloužil později kostel a jeho okolí také jako pohřebiště. Zde se pravděpodobně mniši modlili za nemocné a právě zde možná na přímluvu sv. Prokopa Bůh učinil některé ze zázraků, které jsou zachyceny v pramenech. Rozhodně se tu stal alespoň jeden, který je popsán takto:

Jedna žena byla po čtyři léta stižena nejen slepotou, ale nemoc ji zachvátila natolik, že neměla téměř jediného údu, který by jí nevypovídal poslušnost. Přišla tedy na území sázavského kláštera a neúnavně zde dlouho setrvávala na modlitbách a v postech. Tu v den přeslavného narození Páně za slavných služeb Božích v kostele životodárného Kříže Bůh pro zásluhy svatého otce Prokopa navrátil světlo jejím očím i zdraví jejím údům. Sázavský světec se jí zjevil a učinil nad ní znamení kříže. V tu chvíli prohlédla a byla uzdravena ode všech nemocí. Světec hned zmizel. Ona vykřikla: „Svatý Prokope, počkej, abych ti poděkovala“ a potom radostně vykřikovala: „Svatý Prokope, svatý Prokope!…“ Když to přítomní v kostele slyšeli, obrátili se k ní a ptali se, co to má znamenat, vždyť ruší slavnostní bohoslužby. Ona s radostí svědčila, že už vidí a je úplně uzdravená. Potom dodala: „Copak jste i vy neviděli sv. Prokopa, jak nade mnou udělal znamení svatého kříže?“ Všichni se tomu divili a spolu s ní radostně chválili dobrotivého Boha. Je třeba se zamyslet nad tím, jak velkou slávou odměnil Bůh světce v nebi, jestliže pro něho působí tolik velkých zázraků na zemi. Bůh, ať je požehnaný, slavný a nade vše vyvýšený na věky věků, amen!

Severní zahrada je místem, které svou historií i současnou podobou přímo vybízí k modlitbě. I mnozí nevěřící zde jaksi cítí tu atmosféru a rádi zde přicházejí. Taková místa však bohužel přitahují i lidi otevřené falešnému duchovnu. Čas od času se zde někdo takový objeví a začne proutkem „přeměřovat“, či „nasávat energie“. Kéž se na přímluvu sv. Prokopa těmto lidem otevřou oči duše, tak jak se otevřely fyzické oči ženě v 11. st., a kéž se zřeknou tohoto ducha a přijmou Ježíše Krista a Jeho Ducha Svatého!