Sázavský klášter

Klášter na Sázavě byl založen roku 1032 z popudu knížete Oldřicha. Prvním opatem byl svatý Prokop. Ustanovení za opata proběhlo pravděpodobně za vlády Oldřichova syna Břetislava. Podle jedné legendy sv. Prokop ustanovil bratřím pravidla podle vzoru sv. Benedikta, avšak klášter nebyl typicky latinský a benediktinský. Největší odlišností byla zde praktikovaná bohoslužbu ve staroslověnském jazyce Na základě dochovaných literárních památek, jejichž vznik mnozí odborníci kladou na Sázavu (Pražské hlaholské zlomky a první část Remešského evangeliáře), se usuzuje, že šlo o bohoslužbu s východními prvky. Archeologické nálezy však vypovídají o západním tipu bohoslužby.

V Sázavském klášteře byla hned od počátku také teologická škola. Učitelem a vůdcem mladých řeholníků i jiných žáků byl sám opat Prokop. Výborně znal slovanské písemnictví, sám přepisoval a učil bratry přepisovat slovanské evangeliáře, žaltáře i všecky jiné liturgické knihy. V klášteře se pěstovala i jiná umění, zejména zpěv, malířství a stavitelství. Tak vznikla na Sázavě první umělecká česká škola a tento klášter se stal pro český lid nejen úrodnou štěpnicí zbožnosti a bohabojnosti, ale i bohatým zdrojem ušlechtilé vzdělanosti.

Po Prokopově smrti Spytihněv, syn Břetislava I., vyhnal roku 1056 slovanské mnichy ze Sázavy. Sázavský klášter převzal německý opat s břevnovskou komunitou. Mniši s opatem Vítem se uchýlili do některého kláštera v Uhrách. Byl to pravděpodobně klášter na Visegrádu nad Dunajem, kde žili řečtí i slovanští mniši. Pokud ne již dříve, tak zcela jistě nyní a zde přijali východní obřad, který si podrželi i po návratu do Čech. To se stalo v roce 1061, kdy zemřel Spytihněv a z vyhnanství v Uhrách se vrátil Vratislav, jež v Praze nastoupil na trůn. Vratislav se stal ochráncem sázavských slovanských mnichů a podporoval i stavební rozvoj kláštera. Po smrti Víta se stal opatem Prokopův syn Jimram (po r. 1078). Zanedlouho ho však vystřídal poslední slovanský opat – Božetěch. Ten byl opatem do r. 1096, kdy byli slovanští mniši podruhé a definitivně vyhnáni ze Sázavy. Příčinou byla mimo jiné nesvornost mnichů. Klášter převzal na počátku roku 1097 probošt břevnovského kláštera Děthard, který zde uvedl konvent mnichů latinských. Slovanské bohoslužebné knihy, které zůstaly na Sázavě, byly úplně zničeny a poztráceny. Někteří mniši se uchýlili do klášterů v Uhrách, jiní se museli zříci slovanské cyrilometodějské bohoslužby a byli přijati zpět do některého kláštera s latinskou bohoslužbou.

Sázavská slovanská komunita zůstávala ve spojení také se slovanskými kláštery na Rusi (kyjevo-pečerská lávra). O tom svědčí dar ostatků ruských kněžiců a mučedníků sv. Romana Borisa a sv. Davida Gleba, které byly věnovány sázavským mnichům někdy po r. 1071. Tito mučedníci byli na Rusi r. 1071 připočteni mezi světce a zemské patrony. Také mnohé dochované literární památky, především životopisy světců, svědčí o čilé kulturní výměně mezi východními kláštery na Rusi a Sázavou.

V roce 1070 byl na Sázavě slavnostně posvěcen kostel sv. Kříže – tetrakoncha v byzantském slohu, jehož základy byly odkryty dr. Reichertovou v 70. letech 20. století na současné severní zahradě Sázavského kláštera. Byl určen pro laickou osadu, která se nacházela vedle kláštera. V roce 1095 byl za účasti biskupa Kosmase posvěcen nový klášterní kostel, kde byly do jednoho z postranních oltářů uloženy také ostatky sv. Borisa a Gleba. V kryptě tohoto kostela spočívaly také ostatky Prokopovy a očekávaly zde na slavné vyzdvižení za kanonizace v roce 1204, kdy, jak se zmiňuje autor legendy, „mnozí slepí byli osvíceni, malomocní očištěni, nemocní uzdraveni, zajatí propuštěni, hluší sluchem obdařeni, němí řečí naděleni a ostatní choří vyléčeni zásluhami svatého otce Prokopa“.

Další osudy Sázavského kláštera

Po převzetí kláštera latinskými benediktiny zde probíhal řeholní život tak, jak bylo v benediktinských komunitách té doby obvyklé. První neslovanský opat Děthard pokračoval také ve stavební činnosti na Sázavě. O jeho nástupci Silvestrovi víme, že v letech 1131 a 1137 putoval spolu s olomouckým biskupem Zdíkem do Jeruzaléma, ale také to, že zveleboval sázavský chrám, podobně jako další opati. Sázavská kamenická huť působila v širokém okolí Sázavy, kde dodnes můžeme na mnoha místech obdivovat románské stavební umění mnichů (např. kostel sv. Prokopa v Záboří). Zároveň sázavští mniši šířili úctu k Prokopovi, na jehož přímluvu se děly mnohé zázraky. Okolní lid na něj také vzpomínal a putovával k jeho hrobu s modlitbou. Život a zázraky sv. Prokopa byly literárně zpracovány některým ze sázavských mnichů a dále opisovány a doplňovány. Dozrávala myšlenka na jeho kanonizaci, kterou uskutečnil opat Blažej. Prokopovo svatořečení dále přitahovalo na Sázavu stále více lidí. Začal se každoročně slavit jeho svátek a Sázava se stávala poutním místem. To jistě ovlivňovalo i život mnišské komunity. Lidé prosili o modlitbu, udílení svátostí, praktickou pomoc.

Na počátku 14. století, za opata Matěje, začíná velká přestavba románského chrámu v gotickém slohu. V plánu byla trojlodní basilika, která však nikdy nebyla dokončena. Byl vybudován jen presbytář a jižní loď s věží. Došlo také k přestavbě kláštera, z které máme dnes zachovánu překrásnou kapitulní síň s freskami odkrytými v 40. letech 20. století. Krypta s hrobem sv. Prokopa byla také goticky přebudována. Husitské bouře definitivně ukončily snahy o dokončení monumentálního díla. Koncem dubna 1421 vtrhli do Sázavy Pražané, mniši byli vyhnáni a klášter a kostel patrně vyrabován. Ztratily se veškeré knihy i liturgické předměty. Od této doby až do druhé poloviny 17. století klášter pozvolna chátral. Proto také r. 1588 zbožní ctitelé sv. Prokopa doslova vyhrabali z rozbořené krypty domnělé ostatky sv. Prokopa (patrně ne všechny kosti patřily sv. Prokopovi) a převezli je na Pražský hrad ke Všem svatým. Slavnostní průvod množství duchovenstva i věřících, kterého se účastnil i císař Rudolf II., vedl arcibiskup Martin Medek. Tak se mohla znovu obnovit úcta k sv. Prokopovi, bohužel však ne na místě, kde žil a byl pochován.

Rekonstrukce chrámu a celého areálu začala prakticky až za opata Ildefonse Nigrina v roce 1664. Hlavní stavební úpravy kláštera i kostela (v barokním slohu) trvaly až do roku 1687, kdy bylo dokončeno to nejdůležitější. Za dalších opatů se již nepokračovalo, některé započaté práce zůstaly nedokončeny a místo znovu pustlo. Příčinou byl především neutěšený vnitřní stav komunity mnichů.

Po velkém požáru v roce 1746, který zničil prelaturu, kostel i klášter, se začalo s novu přestavbou v pozdně barokním a rokokovém slohu. Dnešní mobiliář kostela (hlavní oltář s Molitorovým obrazem Nanebevzetí Panny Marie, boční oltáře sv. Prokopa a sv. Benedikta aj.) pochází právě z této doby. Nedlouho po obnovení kláštera i kostela přichází další rána, tentokrát z vnějšku. Josefínská reforma v listopadu roku 1785 ruší klášter. Klášterní kostel byl v roce 1788 prohlášen za farní kostel sv. Prokopa (dochází tedy také ke změně z původního zasvěcení Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele). Klášter byl přestavěn na zámek.

Za první republiky emauzští benediktini usilovali o návrat na slovanskou Sázavu. Odkoupili část zámku, prelaturu a pozemky patřící ke klášteru. Na Sázavu přišel P. Metod Klement OSB, který započal s obnovou ve velkém. Bohužel, jeho plány přerušila válka a nedlouho po válce nástup komunistů k moci. Přesto se mu mnohé podařilo. Začal s archeologickým výzkumem, restaurací mobiliáře, opravou kostela a krypty. Komunitní život mnichů se však v klášteře neobnovil. Když v padesátých letech začali komunisté přitvrzovat, musel nakonec i P. Klement Sázavu opustit. V roce 1951 převzala klášter Národní kulturní komise a místo bylo vyhlášeno za Národní kulturní památku. Za totality se sice v areálu kláštera něco udělalo (především úspěšně pokračoval archeologický výzkum), ale duchovně místo strádalo. Farnost byla spravována excurrendo, majetky přešly do rukou státní moci, z poutního místa se postupně stala historická a turistická atrakce. Některé negativní následky tohoto stavu bohužel trvají dodnes a Sázavský klášter ještě zdaleka není takovým poutním a duchovním centrem, jakým by vzhledem k osobě zakladatele a významu v české historii měl být.

V roce 2016 byl kostel sv. Prokopa s gotickým torzem a protilehlá fara vrácen Římskokatolické farnosti Sázava – Černé Budy. Nyní se naše farnost snaží o obnovu tohoto poutního místa sv.  Prokopa v duchovním i hmotném smyslu slova.